Středoafrická republika: „Když ozbrojenci procházeli nemocnicí, ani jsme nedýchali“

Pacienti se tísní v malém oddělení nemocnice v Bosangoe zatímco holandská lékařka Florien Oudenaarden provádí vizitu. Lidé sem obvykle váží dalekou cestu ze svých zemědělských usedlostí nebo z buše, často pěšky nebo na motorkách. Přicházejí kvůli malárii, podvýživě a zraněním nebo chtějí porodit na bezpečném místě.

„Všechny případy jsou tu závažnější, jsme pořád v pohotovosti, protože naši pacienti přicházejí velmi pozdě, kdy už jejich nemoci pokročily,“ vysvětluje Dr. Oudenaarden. „Nejsou to nemoci, které bych doma neviděla, pacienti ale přicházejí v pokročilém stádiu a často dosud bez diagnózy.“

Florien pracuje v nemocnici Lékařů bez hranic ve městě Bossangoa, v samém srdci Středoafrické republiky. Působí ve zdejším týmu už šest měsíců, které byly plné extrémního násilí i mnoha změn.

Rok plný násilí

Od povstání zejména muslimských bojovníků z milic zvaných Séléka už uplynul více než rok. Události z března 2013 uvrhly zemi do neutuchajícího konfliktu. V opozici proti Séléce se brzy zformovaly křesťanské milice anti-balaka, zpočátku na obranu.

Boje mezi ozbrojenými skupinami brzy zasáhly celou Středoafrickou republiku. Civilisté se ocitli vprostřed smrtící palby.

„Problémy pacientů se nijak zvlášť nemění, to spíš celková situace. Když jsem sem přijela, byla nemocnice plná vysídlených obyvatel. Pacienti ze začátku pocházeli z obou náboženských skupin – v nemocnici vedle sebe žili křesťanští i muslimští pacienti. Tenkrát to ještě bylo možné,“ vypovídá Dr. Oudenaarden.

Vzpomíná, jak během jedné noci provedla šest vážných operací za sebou, to vše navíc na jen nejzákladněji vybavené chirurgické jednotce. Bylo to v prosinci, kdy nemocnici obléhali ozbrojení bojovníci.

Naprosté odloučení

„Všude se střílelo a vybuchovaly granáty,“ vzpomíná Florien. „V prostorách nemocnice vedle sebe žilo přes 1 000 lidí různého vyznání. Asi si dokážete představit, jaký to byl chaos. Lidé se tu shromáždili v takovém počtu, protože pokládali nemocnici za bezpečné místo.“

„Když skupina nějakých bojovníků procházela naší budovou, nikdo ani nedýchal. Všichni přemýšleli: ‚Přišli si pro mě, nebo pro toho, kdo sedí vedle?‘“

Na konci roku 2013 už byly populace muslimů a křesťanů z Bossangoy zcela oddělené. Spolupracovníci Lékařů bez hranic vyjížděli do přelidněných a špinavých táborů vysídlených obyvatel ve městě, aby léčili nemocné a raněné.

Tábor v katolické misii, který v nejrušnější době obývalo 30 000 lidí, byl útočištěm pro křesťany. Obyvatelé tábora zažili, jak bojovníci Séléky vypálili jejich domy a zabili nebo zranili jejich příbuzné a sousedy.

Nebezpečně poblíž ležela malá enkláva École Liberté, do níž se natěsnalo 12 000 muslimů ve strachu z odvety bojovníků anti-balaky.

Exodus muslimů

Teprve 11. dubna, kdy konvoj z města evakuoval posledních 540 muslimů, z nichž mnoho přímo v Bossangoe bydlelo, nastal relativní klid a lidé v katolické misii opustili úkryt a vydali se zpět do svých domovů.

Dr. Oudenaarden si na to páteční ráno jasně vzpomíná. Za úsvitu se na pohotovosti nemocnice ozval telefon. Jedna žena z École Liberté měla porodit.

Nebyl to obyčejný den. Muslimská komunita se chystala na evakuaci. Konvoj nákladních aut měly do Gore, hraničního města na jihu Čadu, doprovázet mezinárodní mírové síly z Kamerunu.

Lidé doufali, že se v Gore znovu setkají se svými příbuznými a přáteli, kteří jim zmizeli z dohledu během chaotické snahy dostat se do minulého konvoje na konci ledna. Pobrali s sebou jen skromný majetek a spálili vše, co nechali za sebou.

„Bylo šest ráno. Konvoj měl podle plánu vyrazit mezi šestou a devátou hodinou. Ženě, která dorazila na pohotovost, hrozilo, že propásne možnost opustit zemi. Opravdu ale chtěla porodit v nemocnici,“ dodává Dr. Oudenaarden.

Zatímco se lidé nakládali na 14 nákladních vozů, pomohla Florien přivést na svět zdravého chlapce, posledního muslima registrovaného v Bossangoe. Jeho matka rychle vyrazila s novorozencem zpět do École Libnerté. Jen co chlapce ukázala, hned nastoupila s vrchní sestrou Lékařů bez hranic do ambulance, která konvoj doprovázela.

„Byl to krásný porod,“ uzavírá svou vzpomínku Dr. Oudenaarden. „Představte si ten paradox: byl to velice šťastný okamžik ve chvíli, kdy všude kolem vládlo dojetí a smutek.“