Čad: Uprchlíci se s bolestnými vzpomínkami vyrovnávají s ohromující silou

Lidé prchající ze Středoafrické republiky museli přečkat trýznivou cestu, aby se dostali přes hranice do města Sido v Čadu. Před cestou byli ve své domovině svědky zmasakrování sousedů i příbuzných a potom je psychicky i fyzicky vyčerpala cesta čítající stovky kilometrů. Absolvovali ji namačkaní na korbách nákladních aut, které z Bangui, hlavního města Středoafrické republiky, eskortovala čadská armáda. Dr. Frédérique Drogoul, psychiatr Lékařů bez hranic, vypovídá o příbězích pacientů, jejichž životy roztrhalo násilí a vyhnanství.

Potlačované vzpomínky na hrůzu

„Většina uprchlíků, kteří mi vyprávěli své příběhy, je líčila monotónním hlasem a s vážným výrazem. Lidé nechtěli zacházet do detailů ohledně zohavených těl, které za sebou masakr zanechal. Uchovávali si odstup od vyjádření bolestných emocí. ‚Takové věci v sobě musíte potlačit, jinak se zblázníte,‘ řekl mi jeden muž, jehož ženu a dítě surově zabili.“ Dr. Frédérique Drogoul se vrací ze Sida, kde Lékaři bez hranic na začátku února otevřeli zdravotní středisko a nemocniční oddělení, aby reagovali na zdravotní potřeby 13.000 uprchlíků, kteří byli přesunuti do tohoto města na hranicích se Středoafrickou republikou.

„I když jsem během práce slýchal strašlivé příběhy, měl jsem často pocit, že se lidé s bolestnými vzpomínkami vyrovnávají s ohromující silou,“ vypovídá Frédérique. Bylo tomu tak i u babičky 20letých bratrů Abdela a Zacharii z Bangui. 28 členů jejich rodiny bylo zmasakrováno. „Když jsem se s Abdelem setkal, byl duchem nepřítomný. Jen seděl a občas si něco pro sebe zamumlal. Jeho babička mi řekla, že byl svědkem toho, jak jeho bratrovi usekli hlavu. S křikem utekl a od té doby se nevzpamatoval.“ Zacharia, jeho další bratr, v tu dobu pracoval ve svém obchodě. Napadli ho ozbrojenci z milice anti-balaka, svázali mu ruce a do obchodu hodili granát. Výbuch ho zasáhl do pravého oka a roztrhl mu pravou ruku. „Zacharia se náhodou setkal se svým bratrem a babičkou tady v Sidu. Je úzkostlivý, vyčerpaný a bojí se o svou babičku, která už nemá mnoho sil, i o bratra, který je psychotický a nedokáže se o sebe postarat. Je to pro něj velice těžké.“ Tým Lékařů bez hranic v Sidu rodinu podporuje a poskytuje jí zdravotní péči.

Násilí ohrožuje i uprchlíky na cestě

Uprchlíky ale nezasáhly násilné incidenty jen doma, některé se staly i po cestě do Čadu. Mariama je 10leté děvče z kmene Fulbů. Když ji Frédérique potkal poprvé, doprovázely ji její starší sestry. „Vypadala vyděšeně, byla smutná a uzavřená. Sama nechtěla mluvit, to sestry mi vyprávěly její příběh,“ vzpomíná Frédérique. Mariama uprchla do buše s několika sousedy poté, co byli její rodiče zabiti při útoku na městečko Bossembelé. Manžel jedné její starší sestry ji dokázal najít a vzal ji s sebou do konvoje eskortovaného čadskou armádou. Nákladní vůz se ale cestou porouchal. „Zbytek konvoje se nezastavil a milice anti-balaka ihned zaútočily. Všichni muži včetně Mariamina zachránce byli zabiti mačetami před očima jejich žen a dětí.“ Některý ženy byly znásilněny a Mariamu útočníci pošlapali.

„Během našeho třetího sezení mi vypověděla, že ozbrojeci anti-balaka zapálili všechny věci, které rodina nechala za sebou. Lidé si mysleli, že budou v ohni upečeni a snědeni,“ pokračuje Frédérique. „Zatímco mi její sestra tohle vyprávěla, Mariama poslouchala a přikyvovala. Byl jsem dojatý, když mluvily o pláči. Jedna sestra mi řekla: ‚Když se ona rozpláče, hned začnu taky brečet.‘ Zdálo se mi, že jim možnost vypovídat se pomáhá ulehčit celou hrůzu. Během posledního setkání mi řekly, že Mariama už nepláče a že se začala podílet na aktivitách svých vrstevníků.“

Rodiny je nutné znovu spojit

V Doyabě, zhruba 100 kilometrů od Sida,bylo zřízeno přijímací zařízení pro mladistvé bez doprovodu. Jsou to děti, které do Čadu dorazily samy, zcela odděleny od svých rodin. V zařízení je jich okolo 400, ale v celém jižním Čadu jich je podle odhadů UNICEF přes 1.000.

Uprchlíci ze Středoafrické republiky utrpěli trauma z prožitého násilí, dalším je odloučení od rodin. Jak vypovídá psychiatr Frédérique Drogoul: „Rodiny je nezbytně nutné znovu spojit. Dá se toho dosáhnout prozkoumáváním seznamů agentur OSN v Čadu a ve Středoafrické republice nebo zřízením telefonních budek, jak už to udělal Mezinárodní výbor Červeného kříže v Goré a Doyabě. Utečenci pak budou moci zavolat svým příbuzným a sousedům a pokusit se obnovit kontakt s těmi, které ztratili.“

„Lidé tu přežívají ze dne na den. Jejich duševní život jako by se zastavil. Lidé mají v myslích trochu místa pro vzpomínky na prožité hrůzy, ale žádné pro pomyšlení na vlastní budoucnost. Jejich hlavní myšlenkou je teď snaha přežít a ochránit své děti,“ uzavírá Dr. Frédérique Drogoul. „Ve chvíli, kdy jsou uprchlíkům zajištěny základní životní podmínky, se u nich často začne projevovat velká úzkost, někdy i úplný psychický kolaps.“

Lékaři bez hranic pracují v Čadu více než 30 let. Kromě krizových projektů zřízených v únoru 2014 ve městech N’Djamena, Bitoya, Goré a Sido v reakci na humanitární potřeby uprchlíků ze Středoafrické republiky pracují týmy Lékařů bez hranic také ve standardních programech v Abéché, Amtimanu, Massakory, Moissale a Tissi.