Svatopluk Čech
Velký český básník Svatopluk Čech se narodil v zdejším zámku 21.února 1846 jako syn správce panství Františka Jaroslava Čecha a Kláry, roz. Rakové. Svatopluk střídal potom s rodiči místa pobytu. Vystudoval práva , ale po krátkém působení v advokátní kanceláři se zřekl právnické kariéry a cele se věnoval literatuře. Byl redaktorem Světozoru, Lumíra a Květů. Sám pak žil v Obříství u Mělníka, v Troji u Prahy a v Praze. Zemřel v Praze 23. února 1908.
Čechovy první básnické pokusy spadají už do let studentských, první jeho báseň byla uveřejněna v r. 1864. Do almanachu Ruch přispěl r. 1868 básní Husita na Baltu, která zazněla jako výzva k odporu proti tyranům. V rychlém sledu pak vydával svá vynikající díla. Nejrozsáhlejší částí Čechovy tvorby je epika s náměty historickými, venkovskými a politicko-sociálními. Velký úspěch měla již první větší báseň Adamité, v níž do vyprávění o husitské sektě vložil moderní ideje náboženské a společenské. Z jeho historické epiky jsou nejznámější básně Žižka (1879), Václav z Michalovic (1880) a romantický epos Dagmar (1883-4). V pojetí národních dějin vycházel z Palackého, téma přizpůsoboval časovým myšlenkám, směřoval k cíli národně výchovnému. V Čechově pohledu na český venkov je patrný názorový vývoj. Ve veršované povídce Ve stínu lípy (1879) i v eposu Václav Živsa (1891) líčí život na vesnici idylicky. V Lešetínském kováři (1883) se již odráží společenská problematika, avšak ve spojení s otázkou národnostní. V Sekáčích (1903) pak zřetelně vystupují společenské rozpory na venkově. Protože své svobodomyslné názory, zejména odpor proti národnostnímu útlaku a kritiku politického života v Rakousku-Uhersku nemohl vyjadřovat přímo, zasazoval děj svých knih do dalekých krajů, do dávné minulosti nebo užíval alegorie. Takové jsou jeho jinotajné básně Evropa (1878) a Slavie (1882), alegorická báchorka petrklíče (1884), parodistický zvířecí epos Hanuman (1884) i tzv. broučkiády, povídky, ve kterých zavedl svého hrdinu až na Měsíc a do 15.století, aby satiricky odsoudil nekulturnost, úzkoprsost a zbabělost českého měšťáka své doby.
I svou lyrikou byl Čech typickým představitelem národní poezie, proniknuté vlastenectvím a myšlenkou slovanskou. Ve sbírkách Jitřní písně (1887) a Nové písně (1888) bojoval za práva utlačovaných, oslavoval obyčejného pracujícího člověka. Slavné Písně otroka(1895), průhledný symbol národního a sociálního útlaku, byly nadšeně přijaty veřejností i kritikou.
Svou rétorickou výmluvností a velkou péčí o uhlazenou formu a dokonalý jazyk obohatil naši básnickou řeč. Byl vůdčí osobností národního směru v české poezii od 70.let 19. století do prvního desetiletí 20.století.
Svatopluk Čech strávil ve svém rodišti jen krátkou dobu, přesto se tento pobyt odráží v jeho díle. Vzpomínky z nejútlejšího dětství Ostředek přímo nejmenují, ale zcela zřejmě k němu směřují. V knize Pestré cesty po Čechách (1892) v líčení „Z cesty Václava Maliny do minulosti“ vykreslil v kapitole „Krásný máj mých rodičů“ portréty a osudy svého otce a matky, v črtě „V jitřních mlhách života“ zachytil své nejranější vzpomínky. Vypráví:“ Bylo to v O., vesničce a malém panství se zámkem nedaleko Sázavy. V zámku to jsem se narodil, a když tam můj otec v l. 1849 a 1850 po druhé správcoval, hrával jsem si jako čtyřletý hošík s malými syny majetníka panství dra. Č, známého horlivého vlastence."
V roce 1850 odešel Svatopluk z Ostředka nadobro a pravděpodobně se sem již nikdy nevrátil, ani když byl zván k otevření jeho rodné světničky v r. 1898.
Po zaslání pamětní knihy s prosbou o zápis, napsal tato slova o svém rodišti :“ Když jsem tě opouštěl , byl jsem děckem tak malým, žes mi nemohlo dáti na cestu žádnou vzpomínku; slýchal jsem o tobě z drahých úst, nejdražších na světě. I ta ústa už umlkla a na mne přikvačilo stáří, aniž jsem tě spatřil.“
Bohužel nebylo našemu národnímu básníku dopřáno dočkati se uskutečnění jeho snů – svobody národní a státní.
Po delší bolestné nemoci skonal v pražském svém bytě v neděli 23.února 1908, přeživ jen o dva dny své 62. narozeniny.
Jan Neruda o jeho dílech pravil: „ Kolik děl, tolik démantů řídké velikosti a kouzelné čistoty“.
V září 1921 byla odhalena pamětní deska zhotovená Josefem Kadlecem.