Lékař uprchlík - svědectví ze Sýrie a Iráku

Jednačtyřicetiletý lékař Mohammed Selim pracuje ve zdravotnickém zařízení Lékařů bez hranic v uprchlickém táboře Kawargosk na severu Iráku. Před jeho ordinací stojí zástup lidí, hlavně matek s dětmi, kteří jsou všichni v podobné situaci jako on – uprchli z válkou zmítané Sýrie. Mohammedův program je nabitý, jedna konzultace rychle následuje druhou, přesto si syrský lékař našel čas, aby se s námi podělil o svůj příběh…

Mohammed je chirurg. Od roku 2006 pracoval v distriktu Al-Safira v governorátu Aleppo, dopoledne ve veřejné nemocnici, odpoledne na své soukromé klinice.

„Před rokem 2011 jsem vedl spokojený život, práce se mi dařila. Po práci jsem rád navštěvoval přátele po celém okolí Aleppa.“

Když v oblasti Aleppa vypukla válka, ocitl se Mohammed se svou klinikou přímo uprostřed bitvy.

„Moje klinika ležela v bezprostřední blízkosti tří strategických míst, která chtělo obsadit hned několik skupin. Zůstal jsem tam trčet 8 měsíců a nemohl jsem z kliniky odjet ani do Aleppa, ani nikam jinam, protože všude byli ostřelovači.

V době bombardování Al-Safiry výbušnými barely ležela všude po ulicích těla bez končetin, všude byla krev. Pracoval jsem každý den až do noci. Na kliniku přiváželi muže, ženy i děti naložené na vozíkách, některé bez rukou, jiné bez nohou, další bez očí. Měli jsme jen základní chirurgické vybavení, nemohli jsme dělat celkovou anestezii. Byli jsme jen 3 lékaři – já a dva pediatři, ale lidé z okolí nám neuvěřitelně pomáhali.“

Kvůli nekončícím bojům začali lidé z Al-Safiry odcházet. Mohammed si dokázal zachránit život útěkem uprostřed ostřelování.

„Prchali jsme, zatímco všude padaly bomby. Ten den zasáhla jedna z nich mou kliniku a úplně ji zničila.

Utekl jsem do 12 km vzdáleného města, kde jsem otevřel provizorní nemocnici. Měli jsme sice docela dobré zásoby léků a zdravotnického materiálu, ale byl jsem tam jediný lékař. Žádná sestra, jen několik mladých lidí ze sousedství, kteří nám pomáhali. Pracovali jsme tvrdě, ale boje a únosy pokračovaly a z nebe stále padaly výbušné barely. Ocitli jsme se mezi dvěma ohni.

Slíbil jsem si, že zůstanu až do konce. Neměl jsem strach z letadel, ale byl jsem v oblasti jediný Kurd, a Kurdové byli pronásledováni.“

V lednu 2014, když riziko začalo být neúnosné, se Mohammed rozhodl odejít. A znovu v pravou chvíli.

„Den po mém odchodu byla polní nemocnice vybombardována výbušnými barely. Všechno bylo zničeno. Zůstalo tam tolik léků, že by bývaly stačily pro celou nemocnici.“

Vzpomíná, jak musel podniknout dlouhou a nebezpečnou cestu přes kraje Al-Raqqah a Al-Hassakah, projít mnoha zátarasy a přitom stále skrývat svou identitu. Nakonec dorazil do města Quamishli, kde se třikrát neúspěšně pokusil o překročení hranice. Nakonec šel 11 hodin přes hory a údolí na jiné místo blízko hranic, kudy mohl Sýrii opustit.

Po příchodu do tábora Darashakran chtěl samozřejmě Mohammed dál pracovat jako lékař. První dva týdny se musel spokojit s prací malíře, pak ale v táboře potkal spolupracovníka Lékařů bez hranic, který mu řekl o připravovaném zdravotnickém zařízení v táboře Kawargosk. Po absolvování testu a pohovoru se mohl Mohammed ke své profesi vrátit.

„Jsem šťastný, že můžu dělat to, čemu rozumím a co umím. A věřte, že do toho dávám veškerou svou energii. Lidé jsou tu s našimi službami spokojení, hlavně protože mluvím stejným jazykem jako oni. Znám jejich trápení a rozumím jejich způsobu myšlení. Často si potřebují jen s někým promluvit, na jejich bolest nejsou třeba léky.“

Mohammed sice dvakrát uprchl, aby si zachránil život, a stále se věnuje péči o nemocné, přesto ho trápí výčitky svědomí.

„Cítím pocit viny, že jsem Sýrii opustil. Práce s Lékaři bez hranic mě uklidňuje, ale stejně si někdy říkám, že jsem měl raději zůstat a starat se o lidi ve své zemi, i kdyby mě to mělo stát život. Možná bych lépe splnil svůj úkol.

Přeji si, aby se krize co nejdříve vyřešila a lidé se mohli vrátit domů.“