Vlastní důležitost ?
Snad všichni si víceméně libujeme v pocitu vlastní důležitosti, ať už více nebo méně oprávněném. A v charitativní práci mohou tento pocit hledat lidé, kteří strádají jeho nedostatkem. Někdy se z toho vyvine spasitelský komplex, dojem, že jsem nepostradatelný, že nesmím nikoho odmítnout. Jsou lidé, kteří se dovedou ve službě doslova uštvat a trpí tím jak kvalita jejich práce, tak jejich duševní i tělesná kondice. Zkušený a vyrovnaný charitativní pracovník bez spasitelského komplexu (opět podobně jako psychoterapeut nebo duchovní), ví, že je mnoho těch, kterým může škodit, když se snaží jim pomoci a sám je v dušením a tělesném stressu.
S honbou za pocitem vlastní důležitosti často souvisí nedostatek sebeúcty, známý komplex méněcennosti. Zejména mladý člověk, který má málo životních zkušeností a neví, jestli se vůbec v životě uplatní a jestli najde někoho, kdo ho bude mít rád jako partnera, trpívá tímto komplexem- pojištěn proti němu ovšem není nikdo. V charitativní práci je možno hledat zvýšení sebevědomí a sebeúctu nezdravým způsobem. Tady máme často co dělat s lidmi, kteří jsou zaručeně ubožejší než my, nad které se můžeme cítit povzneseni a povýšeni, se kterými můžeme jednat blahosklonně, kterými můžeme dokonce více či méně vědomě a více či méně otevřeně pohrdat - což je pro většinu lidí příjemný pocit. Pohrdání je ovšem pro lidské vztahy tím, čím pro tělo rakovina, otráví všechno.