Voda a mír
Listopad 2008
Globální finanční krize sice plní všechny titulky, ale neměli bychom dopustit, aby její řešení zastínilo další životně důležitá témata. Na Blízkém východě například Izraelci a Palestinci – jakož i mnoho dalších lidí z celého světa – začínají věřit, že jednání o trvalém statusu, který by předurčil budoucnost Palestiny, nikam nevedou.
Situace je možná slibnější, než vypadá, ale nikdo nemůže popřít, že naděje na skutečné změny v regionu od opětovného zahájení rozhovorů přede dvěma lety pohasly. Tato ztráta víry bohužel vytváří dynamiku, která bude sama o sobě bránit ústupkům potřebným k nalezení trvalé dohody.
Protože se na obzoru rýsuje slepá ulička, je životně důležité pracovat v těch oblastech, kde mají intenzivní jednání potenciál přinést rychlé výsledky. Jednou z takových oblastí je pitná voda.
Na celém Blízkém východě je voda bezpečnostním tématem. Lidé si dnes uvědomují dvě důležitá fakta. Za prvé že státy, jejichž nároky na vodu byly ve vzájemném konfliktu, nacházely v dějinách způsoby, jak spíše spolupracovat než bojovat. Dokonce i během 60 let konfliktu v Jordánském údolí byla voda častěji předmětem spolupráce než střetů.
A za druhé je nedostatek vody jen zřídkakdy absolutní a ještě méně často vysvětluje chudobu. Citujme ze Zprávy Organizace spojených národů o lidském rozvoji pro rok 2006: „Na světě je více než dost vody pro domácí účely, pro zemědělství i pro průmysl… Nedostatek vzniká prostřednictvím politických procesů a institucí, které znevýhodňují chudé.“
Téměř všechny země na Blízkém východě však spotřebovávají více vody, než jí na obnovitelném základě přitéká. Vody jednoduše není dost na všechno, nač ji tyto země chtějí používat, a tato situace se bude pouze zhoršovat. Přesto ani v Palestině není klíčovým problémem spojeným s vodou žízeň, nýbrž zastavený hospodářský rozvoj. Z krátkodobého hlediska potřebuje Palestina více vody, aby zajistila zaměstnanost a příjmy ze zemědělství; z dlouhodobějšího hlediska jsou pak zapotřebí změny ve vzdělávání, kultuře a politice, aby se zde vyvinula schopnost se adaptovat.
Vzhledem ke klimatu a geografickým podmínkám v regionu je nevyhnutelně nutné se o vodní zdroje dělit. Lidský život však bude udržitelný pouze v případě, že voda bude sdílena racionálně a s ohledem na křehkou ekologii regionu.
Je zřejmé, že žádná konečná dohoda o vodě nebude možná, dokud se zúčastněné strany neshodnou na hranicích mezi izraelským a palestinským státem a nějakým způsobem se nevyřeší otázka izraelských osad na západním břehu Jordánu. Prozatímní řešení otázek týkajících se vody však nemusí čekat na konečné vyřešení velkých témat. Nalezení racionálních způsobů, jak sdílet vodu a společně s ní hospodařit, může být snazší než vyřešení „velkých“ otázek. Voda by dokonce mohla pomoci vytvořit atmosféru úspěchu, která napomůže pokroku v dalších oblastech.
Dobrou zprávou je, že množství vody potřebné k pití, vaření, dalším domácím činnostem a hygieně je malé. Většina vody se spotřebuje na pěstování plodin, takže pokud je ekonomika státu zdravá, existuje prostor pro úsporu vody dovozem většího procenta potravin, byť si každý stát bude chtít z bezpečnostních důvodů udržet určitou zajištěnou domácí nabídku.
Špatnou zprávou je, že vodu na rozdíl od půdy nelze jednoduše rozdělit. Voda teče na povrchu i v podzemí. Během pohybu se mění co do množství i kvality a podporuje různé ekosystémy. Poptávka po vodě se navíc v čase mění. Zemědělství se dnes podílí na izraelském HNP jen několika málo procentními body, v důsledku čehož potřebuje ekonomika této země méně vody než kdysi. Přesně stejná změna pravděpodobně čeká i Palestinu, avšak zatím nenastala.
Jen málokterý Izraelec popírá, že Palestinci potřebují více vody. Stejně tak panuje široká shoda, že část vody, kterou momentálně spotřebovávají Izraelci, bude muset být dána k dispozici Palestincům. Současná jednání se budou zákonitě týkat práv na vodu, což se již nejeví jako příliš sporná otázka, a rozhovory mohou navrhnout různé mechanismy plného převodu vodního hospodářství v některých případech a sdíleného vodního hospodářství v jiných.
O těchto otázkách lze bezesporu jednat. Bezpochyby lze nalézt nějakou flexibilní a udržitelnou formuli, která bude téměř jistě obsahovat přechodné období, aby se obě strany mohly přizpůsobit a vyrovnat se se svými odlišnými systémy vodohospodářství i se změněnými podmínkami a institucemi v budoucnu. Výchozím bodem by se přitom měl stát princip spravedlivého rozdělení vodních zdrojů tak, aby uspokojovalo naléhavou potřebu další vody pro Palestince. Vše ostatní lze vyřešit.
Sdílení vody si žádá pružné, nepřetržité a kooperativní vodohospodářství založené na dohodnutých právech a závazcích a také mechanismy průběžného monitoringu a řešení sporů. K tomu by se měl přidat ještě jeden důležitý bod: pro úspěšné vodohospodářství bude klíčová rozsáhlá účast veřejnosti a průhlednost samotného procesu i jeho výsledků.
Věříme, že pokrok v mírovém procesu a při nacházení řešení otázek spojených s vodou mezi Izraelem a Palestinou zároveň pomůže odblokovat pokrok v širším regionu, mezi jednotlivými stranami na řekách Jordán, Así, Tigris a Eufrat. Voda může být katalyzátorem regionální spolupráce, který otevírá cestu k budoucímu rozsáhlému „Společenství vody a energie“ s cílem zlepšit lidské prostředí. Na takovém fóru by voda a sluneční energie mohly v tandemu napomoci posunout Blízký východ od konfliktu ke spolupráci.
Náklady na nečinnost nebo na pouhé předstírání činnosti by byly pro všechny lidi na Blízkém východě pravděpodobně vysoké. Budoucí vodohospodářská politika by již neměla být pokládána za prodloužení současné politiky, nýbrž spíše za novou příležitost. Voda je podstatou života. Potřebují ji lidé v Palestině i v Izraeli; potřebují ji lidé v celém regionu. Spolupráce na jejím zajištění představuje jedinou cestu vpřed.
Václav Havel
André Glucksmann
Frederik Willem de Klerk
Mike Moore
Mary Robinson
Yohei Sasakawa
Karel Schwarzenberg
George Soros
El Hassan bin Talal
Desmond Mpilo Tutu
Richard von Weizsäcker
Grigori Yavlinsky