Vznik a vývoj řádů a vyznamenání
Ve všech dobách se lidé rádi zdobili viditelnými znaky nejen úspěchu a moci, ale také znaky zásluh a vděčností. S příslušnými symboly se setkáváme na každém kroku a liší se pouze dobou, stupněm kultury a řazením hodnot. Úspěšný lovec všech dob se rád zdobil zvířecí trofejí, římský důstojník hrdě nosil věnec za statečnost v bitvě, středověký rytíř jel do boje s šátkem milované dámy a prostý voják si přinesl domů z tureckých válek „pamětní peníz“ s podobou panovníka. Člen starého rytířského řádu i účastník křížového tažení si připjali na svůj plášť kříž na znamení k příslušnosti k vybrané skupině, panovník si zavázal k věrnosti své dvořany společným odznakem. A tak vývojem času a praktickou potřebou bylo nutno odlišit členství ve skupině, řádu či spolku od prostého zviditelnění projevu díku za věrnost, statečnost či jakoukoliv zásluhu. Viditelné symboly se staly psychologickou součástí života a doprovázejí lidstvo na každém kroku. Do našeho denního života se dostaly jako řády a vyznamenání a nauka o nich se označuje novodobým názvem faleristika. Tento pojem jako první zavedl okolo roku 1937 československý důstojník a sběratel řádů Oldřich Pilc a vycházel přitom ze starořeckého slova phalera (falera), označujícího kovové ozdoby na přilbách bojovníků a jejich koní, převzaté Římany ve tvaru phalerae (faleré) jako označení vojenských vyznamenání. Byly to kovové kruhové medaile – bronzové, stříbrné a zlaté – s vyobrazením boha či bohyně, nošené na hrudi bojovníků. Tyto faléry však nebyly jediným vyznamenáním starověku. Známe také několik druhů věnců, nošených kolem hlavy – latinsky se jim říkalo coronae (koroné). Mohly být vavřínové, dubové, ale také zlaté. Takzvané armillae (armilé) byly náramky, torques pak řetězy (keltského původu), nošené kolem krku. Tato vyznamenání se nám zachovala především na stélách, tj. mramorových náhrobcích. Známá a často reprodukovaná je stéla Marca Caelia, uchovaná v muzeu v Bonnu. Zobrazuje legáta (tedy velitele či podvelitele legie) Marca Caelia s věncem, třemi řetězy, jedním nebo dvěma náramky a pěti falérami na hrudi. Nápis říká, že padl v roce 9 po Kristu v proslulé bitvě v Teutoburgském lese pod velením Publia Quintilia Vara, v níž Římané utrpěli jednu ze svých největších porážek. Římané snad ještě hůře než ztrátu padlých pociťovali pohanu, kterou jim Germáni připravili ukořistěním výsostných znaků legií s orly. Vypráví se, že císař Augustu zdrceně vykřikoval: „Vare, Vare, vrať mi mé orly!“ Jednotlivé faléry byly ovšem také nalezeny při archeologických vykopávkách a jsou dnes uchovávány v řadě muzeí.
Vznik rytířských řádů v době prvních křižáckých výprav přinesl některé nové prvky. Pojem a rozsah řádů se velice rozšířil, takže mohl být organizací duchovní i světskou, druhem vyznamenání, ale také souhrnem předpisů a pravidel. Středověké rytířské řády, jež navazovaly na starší mnišské řády a řehole, se ve své činnosti řídily přesně vypracovanými stanovami, statuty – čili řádem. Byly pevnou, přísně vedenou organizací s určenými úkoly a cíli. Jejich příslušníci se oblečením a symboly lišili od ostatních osob. Vnějším označením řádu byl většinou kříž, nošený na oděvu, praporci a štítu. Obdobnou symboliku převzaly tzv. světské řády, zakládané suverénními panovníky a určené pro úzký okruh vysoké šlechty. Vnějším symbolem příslušnosti k světskému řádu byl jednotný řádový odznak nošený původně na řetězu a později z praktických důvodů na stuze. S růstem moci státu byl panovník stále méně závislý na vysoké šlechtě, světské řády ztrácely svůj výjimečný charakter a pojem řádu se stále více přesouval na vlastní hmotný symbol – řádový odznak – jenž se stával viditelným vyjádřením pocty za vykonané služby ve prospěch panovníka a tedy i státu. Dekorovaní si nebyli již navzájem rovni, ale byli odměňováni úměrně svým zásluhám a někdy i původu, takže dostávali odstupňované odznaky. Řády se skládaly z několika tříd, odlišených velikostí a kvalitou jednotného řádového odznaku a různým způsobem jeho nošení a zavěšení. Od konce 17. století tak vznikaly již vysloveně záslužné řády. Jejich největší rozvoj spadá do 19. století, kdy se jednotlivé dynastie a státy předháněly v zakládání nových záslužných řádů. Zároveň vznikaly další dekorace – medaile, kříže a čestné odznaky, jejichž počet enormně narostl především ve 20. století v období obou světových válek. Vznik Sovětského Svazu a pozdějších tzv. socialistických států způsobil zánik mnoha klasických řádů a dekorací a naopak vyvolal vznik nových vyznamenání odlišujících se od předchozích vědomě jak formou, tak i obsahem.
Rozlišujeme státní vyznamenání (založené úředně formou zákona), která se dělí na řády a dekorace a vyznamenání spolková (založená spolky či organizacemi veřejnoprávními nebo i soukromými). Státní vyznamenání mají jistou strukturu danou zákonem, která stanovuje kromě jiného přesnou podobu vyznamenání, způsob jeho nošení, zásady propůjčování a udělování atd. Spolková vyznamenání nelze nosit na vojenském a policejním stejnokroji, v minulosti jejich nošení výjimečně v odůvodněných případech povoloval ministr národní obrany (např. Junácký kříž). Na spolkovém oblečení – skautském kroji – se státní vyznamenání musí přirozeně nosit před vyznamenáními skautskými.