Prof. Muhammad Yunus (* 28. června 1940) je bangladéšský ekonom a bankéř. Proslavil se velmi úspěšným konceptem mikroúvěru (poskytování drobných půjček chudým podnikatelům, kteří jsou málo kredibilní na to, aby získali úvěr od tradiční banky). Jedná se také o zakladatele Grameen Bank. Roku 2006 obdržel spolu s touto bankou Nobelovu cenu za mír. V roce 2011 však z banky musel na příkaz bangladéšské vlády nedobrovolně odejít.[1]
Získal celou řadu mezinárodních ocenění, včetně ITU World Information Society Award, Ramon Magsaysay Award, The World Food Prize a The Sydney Peace Prize. Je autorem autobiografie Bankéř chudým (Banker to the Poor) a zakladatelem organizace Grameen Foundation.
Nejdříve chodil do vesnické školy; poté, co se rodina přestěhovala do Čattagrámu, jej rodiče zapsali do Lamabazarské základní školy. Později studoval na Chittagong Collegiate School; na konci středoškolského studia skládal abiturientskou zkoušku, při níž se umístil 16. z 39 000 studentů ve Východním Pákistánu. Během studia se zapojoval do skautského oddílu, v roce 1952 navštívil západní Pákistán a Indii. V r. 1955 se zúčastnil Světového sjezdu skautů v Kanadě jako zástupce pákistánského území. Na cestě zpět projel celou Evropou a Asií. Na Chittagongské škole se zapojoval i do kulturních aktivit – získal například ocenění za hraní v divadle.
V roce 1957 se zapsal na Katedru ekonomie na Dhaka University; titul B.A. získal v roce 1960 a M.A. v roce 1961. Po ukončení studia pracoval na Úřadě pro hospodářství jako výzkumný asistent profesorů Nurul Islam a Rehman Sobhan. V r. 1961 začal přednášet ekonomii na Chittagong College. V roce 1969 získal titul Ph.D. na Vanderbilt University ve Spojených státech (na doktorské studium získal stipendium z Fullbrightovy nadace). V letech 1969 – 1972 působil jako asistující profesor ekonomie na Middle Tennessee State University. Později odjel zpět do Bangladéše, kde působil na Chittagong University.
Poprvé se začal zajímat o boj s chudobou během období hladomoru v Bangladéši v roce 1974, když zjistil, jak moc mohou chudým lidem pomoci i velmi drobné půjčky. První půjčku v hodnotě 27 USD poskytnul z vlastních prostředků ženám z vesnice Jobra (nedaleko Chittagong University), které se zabývaly výrobou bambusového nábytku. Dříve na nákup bambusu využívaly půjček od lichvářů, jenže jakmile zboží prodaly, musely lichvářům vrátit i obrovský úrok – čistý zisk mnohdy byl jen 0,5 táka (0,02 USD), což bylo pro zaopatření jejich rodin naprosto nedostatečné. Tradiční banky neměly zájem o poskytování drobných a navíc rizikových úvěrů chudým za rozumnější úrokové sazby.
V roce 1970 pobýval v USA, kde přednášel na Middle Tennessee State University. V roce 1971 probíhal v Bangladéši boj o liberalizaci, jehož stoupence Yunus aktivně podporoval spolu s dalšími Bangladéšany, kteří žili ve Spojených státech.
V roce 1976 založil Grameen Bank (Grameen znamená „venkovská“), která měla poskytovat úvěry chudým Bangladéšanům (celkový objem úvěrů přesáhl 6 miliard USD a čerpalo je asi 7 milionů dlužníků). Aby bylo zajištěno splácení, banka vytvořila systém „vzájemně solidárních skupin dlužníků“. Jde o drobné neformální skupiny, většinu členů tvoří ženy. Tyto skupiny se týdně scházejí za účelem sjednání obchodu se zástupci banky a vzájemně podporují své úsilí v oblasti ekonomické prosperity.
S postupujícím růstem celého systému Grameen Bank vyvinula další typy úvěrů, zejm. na bydlení, rybolov, zavlažovací systémy, rizikovější (spekulativní) kapitál, textilní výrobu a další aktivity.
Úspěch Grameen Bank inspiroval mnoho programů v rozvojovém světě, dokonce i vyspělé země jako jsou Spojené státy. Mikrofinanční model Grameen Bank se uplatnil v dalších 23 zemích. Téměř všechny tyto programy jsou zaměřeny na poskytování úvěrů ženám, u nich je totiž vyšší pravděpodobnost, že úvěr splatí, a že získané prostředky vynaloží pro potřeby celé rodiny; ženy jsou navíc chudobou postiženy častěji než muži.
Muhammad Yunus a jeho projekt Grameen Bank získali v roce 2006 Nobelovu cenu za úsilí stimulovat ekonomický a sociální růst.