Tomáš Halík (* 1. června 1948 Praha) je český katolický kněz, teolog, religionista, sociolog náboženství a politický aktivista.
Přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Je farářem akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze a prezidentem České křesťanské akademie. V červnu roku 2008 mu papež Benedikt XVI. udělil čestný titul monsignore – prelát Jeho Svatosti. V kruhu svých známých používal krycí jméno Kalypton.
V roce 2014 se stal prvním českým laureátem Templetonovy ceny, když byl oceněn jako „mezinárodně uznávaná osobnost obhajující dialog mezi různými vyznáními a nevěřícími, která se v době okupace Československa zasloužila o budování náboženské a kulturní svobody“.
Vystudoval sociologii a filosofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde byl žákem Jana Patočky.
Podle životopisu na svém webu byl v době Pražského jara 1968 byl aktivní jako člen Akademické rady studentů Filosofické fakulty UK a účastnil se ekumenických aktivit křesťanů, například patřil k zakládajícím členům Ekumenického hnutí inteligence a studentů a Díla koncilové obnovy, zakázaných po srpnu 1968. Podle kádrového posudku z června 1972 nepatřil k radikální skupině studentů a postupně si vytvářel vztah k novému vedení strany, s jehož základním konsolidačním úsilím souhlasí. Ve svém vlastním životopise z roku 1975, určeném pro jeho nadřízené, prohlásil, že v kritickém údobí roku 1968 nezastával žádné funkce a neúčastnil se žádných protisocialistických a radikalistických akcí, což dokládá tím, že v té době ani nebyl v ČSSR (několik měsíců právě studoval ve Velké Británii). Prodloužení pobytu v Británii do prosince 1968 pak v roce 1985 na schůzce s příslušníkem StB vysvětlil tím, že situace ve vlasti byla složitá.
V letech 1972–1975 působil jako podnikový psycholog a sociolog v podniku Chemoprojekt. V letech 1975–1984 působil podle Daniela Solise v Institutu pro výchovu vedoucích pracovníků Ministerstva průmyslu ČSR (na svém webu uvádí, že působil jako psycholog na Institutu Ministerstva průmyslu), od 1. ledna 1978 ve funkci samostatného odborného referenta na katedře psychologie práce. Podle materiálů z archivu bezpečnostních složek byl do roku 1968 členem výboru ČSM, později členem a zástupcem úsekového důvěrníka ROH a členem komise ZV ROH pro socialistickou soutěž (v jejím rámci byl několikrát vyhodnocen jako nejlepší pracovník), absolvoval dvouleté stranické školení, soutěžil o titul Brigády socialistické práce československo-sovětského přátelství. Podle kádrových materiálů projevoval v pracovní a odborné oblasti angažovanost za realizaci politiky KSČ a byl ochotný a svědomitý, měl velmi dobrý vztah k lidem a v kolektivu byl oblíben. V letech 1980–1982 absolvoval dvouleté studium stranického vzdělávání k otázkám světonázorové výchovy a v roce 1981 absolvoval v NDR nástavbový kurs pro instruktory sociálně psychologického výcviku. Prováděl školení pracovníků pro pionýrský tábor z hlediska psychologie a pedagogiky. Podle materiálů StB Halík odmítl podepsat Chartu 77. Státní bezpečnost jej vedla jako kandidáta tajné spolupráce (KTS) pod krycím jménem Kazatel. Dne 17. června 1982 odmítl nabídku Státní bezpečnosti ke spolupráci, přičemž se prý podle policejního zápisu choval drze a sebevědomě, dával najevo svou intelektuální úroveň a oponoval pohrůžce obviněním z protistátní trestné činnosti. Státní bezpečnost poté navrhla jeho přeřazení na méně exponované pracoviště. Záznamy o vztahu StB k Halíkovi po roce 1982 nejsou známy, Halíkův svazek byl 6. prosince 1989 zničen a zbylo z něj jen torzo. V roce 1984 získal atestaci z psychologie. Později pracoval jako psychoterapeut pro drogově závislé na Protialkoholním oddělení Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice UK.
V době Pražského jara 1968 se, podle informací na svém webu, účastnil ekumenických aktivit křesťanů, například patřil k zakládajícím členům Ekumenického hnutí inteligence a studentů a Díla koncilové obnovy.
V roce 1978 byl tajně vysvěcen biskupem Aufderbeckem v Erfurtu na katolického kněze.[10] Do roku 1989 byl jednou z předních osobností české podzemní církve, v 80. letech patřil ke spolupracovníkům kardinála Tomáška. Inicioval Desetiletí duchovní obnovy národa.
Od roku 1990 je prezidentem České křesťanské akademie a od stejného roku působí v univerzitním kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze jako farář studentské farnosti. Populární jsou jeho společné modlitby s buddhisty, muslimy nebo židy v kostele Nejsvětějšího Salvátora. V roce 1990 jej papež Jan Pavel II. jmenoval konzultorem Papežské rady pro dialog s nevěřícími.
V roce 1998 označil výzvu Kairos 98 za dobré východisko k dialogu a vyjádřil připravenost ji podpořit. Označil výzvu za „umírněnější a přitom hlubší“ než rakouskou petici Wir sind Kirche.
V červnu roku 2008 obdržel od papeže Benedikta XVI. čestný titul prelát Jeho Svatosti, který nositele opravňuje užívat před jménem titul monsignore (Mons.) nebo prelát.
Překvapivé odvolání slovenského arcibiskupa Róberta Bezáka v roce 2012 označil za ukvapené a zřejmě nedomyšlené rozhodnutí a přiřadil je k předchozí sérii nešťastných přehmatů Vatikánu (rehabilitace antisemitského biskupa Williamsona, jmenování zkompromitovaného varšavského arcibiskupa Wielguse, únik důvěrných informací selháním osob z papežova okolí) a jako příčinu identifikoval špatnou práci s informacemi v nejvyšších patrech církevního aparátu, přičemž připomněl, že v některých podobných případech Vatikán svou chybu již uznal a pokusil se ji napravit. Církev podle Halíka podobnými kroky nahrává kritice a popuzuje a odcizuje si i lidi, jejichž láska a věrnost k církvi nemůže být rozumně zpochybňována. Bezákovým odvoláním došlo podle Halíka k dalšímu rozdělení slovenského katolicismu a ztrátě důvěry v církevní vedení i u velmi loajálních katolíků. Připomněl, že s postupující demokratizací společenského vědomí neformální autorita nabývá převahy nad formální autoritou a církevní tresty nefungují tak jako ve středověku, už nemohou člověka zničit ani umlčet, naopak přinášejí „postiženému“ i jeho postojům mnohé sympatie a popularitu. Bezáka označil Halík za moudrého, vzdělaného, statečného a čestného pastýře, který se musel porvat s neblahým dědictvím svého předchůdce a mohl nabídnout mladým, přemýšlivým, duchovně hledajícím a evropsky smýšlejícím lidem věrohodnou a přitažlivou tvář církve. Přitom se Halík s despektem vyjadřoval o zvykově-folklorní zbožnosti, „do minulosti obrácených silách“ a „kontrakulturním vulgárním katolicismu“, zahánějícím církev do sektářské, nacionalisticko-klerikální, protieveropské (často také antisemitské) podoby na okraj společnosti, a vyzdvihl snahu o věrohodnou a přitažlivou tvář církve, snahu jít na hloubku a tím také poctivě, moudře a důvěryhodně oslovit ty, kteří hledají spirituální a morální hodnoty pro budoucnost.
Mezi lety 1972 a 1989 mu veřejná činnost nebyla umožněna.
Po roce 1989 se stal jedním z externích poradců tehdejšího českého prezidenta Václava Havla. Je znám svou angažovaností v občanském životě, veřejně se vyjadřuje k otázkám rasismu, politické a náboženské nesnášenlivosti, procesu sekularizace a evropské integrace. Byl jedním z iniciátorů a mluvčím občanské iniciativy Impuls 99, která v roce 1999 reflektovala znepokojení nad vnitropolitickým vývojem země. V roce 2002 o něm uvažovala Unie svobody jako o kandidátovi na prezidenta republiky.