Josef Hlávka (15. února 1831 Přeštice – 11. března 1908 Praha) byl rakousko-uherský respektive český architekt, stavební podnikatel a politik, největší český mecenáš.
Vystudoval gymnázium v Klatovech. Studoval rovněž na gymnáziu v Kolíně. Pak od roku 1846 v Praze stavovskou reálku, kterou absolvoval roku 1847.
Otec si všiml synova zájmu o architekturu od raného dětství a nechal jej zapsat na pražskou polytechniku. Zde studoval obor pozemní stavitelství (samostatný obor architektura se totiž tehdy ještě neexistoval). Posléze mu i umožnil studovat ve Vídni. Vídeňskou Akademii výtvarných umění (obor architektura) vystudoval Hlávka v letech 1851–1854. Díky svým studijním výsledkům roku 1854 získal Státní cenu. Studium však bylo drahé, a tak si Hlávka přivydělával o prázdninách na stavbách jako zednický učeň, pak jako stavbyvedoucí a nakonec coby ředitel kanceláře u česko-vídeňského stavitele Františka Šebka. U Šebka získal výuční list a v roce 1860 i mistrovské vysvědčení. Mezitím po roce 1855 začal působil jako stavitel ve spolupráci s architektem Heinrichem Ferstelem. Seznámil se s nejnovějšími proudy v architektuře, které se v té době šířily většinou z Paříže, velikány jako byli August von Siccardsburg, Eduard van der Nüll, Karl Rössner a Friedrich Schmidt. Roku 1855 obdržel státní cestovní tříleté stipendium (takzvaná Římská cena), které mu umožnilo poznávací cestu po Evropě (Itálie, Sicílie, Řecko, Francie, Anglie, Belgie, Německo), ale po návratu, v neutěšené situaci po prohrané rakousko-pruské válce, nenašel uplatnění jako architekt, nýbrž jako velmi úspěšný stavební podnikatel.
Začátky jeho podnikání velmi usnadnil František Šebek, který Hlávku před jeho cestou zaměstnával jako ředitele své stavební kanceláře. Oblíbil si jej natolik, že mu při odchodu do penze odkázal celou svou stavební kancelář. Velmi brzy si vydobyl pověst solidního stavitele.
Na sklonku roku 1860 mu ministerstvo kultury a vyučování zadalo vypracování projektu rezidence řeckokatolického biskupa v Černovicích (dnešní ústřední budova tamní university) v Bukovině (dnes Ukrajina) spolu s arménsko-katolickým kostelem, v roce 1861 vyhrál soutěž na výstavbu Dvorní opery ve Vídni (architekti Opery byli jeho někdejší učitelé August von Siccardsburg, Eduard van der Nüll). Stavět začal na podzim téhož roku. Vrací se i do Prahy, kde v roce 1862 přijal zakázku projektu na novou Zemskou porodnici v Kateřinské ulici v Praze (1863, dodnes fungující s nepřetržitou kontinuitou); zde projekt založil na nejpokrokovějším systému své doby, tj. pavilónovém členění, odůvodněném v té době počínající propagací hygienických hledisek. Vedle velkého kapitálu získal za postavení Dvorní opery osobně od císaře titul stavebního rady a za vlastní architektonický projekt rezidence bukovinských metropolitů o velikosti poloviny Versailles obdržel II. cenu na světové výstavě v Paříži v roce 1867. V roce 1866 koupil pro svoji ovdovělou matku zámek v Lužanech u Přeštic, který později sehrál velmi významnou roli v jeho dalším životě.
Hlávkova stavební kancelář postavila v letech 1860–1869 142 staveb. Tím se mohla pochlubit jen málokterá firma. Přestože na to měl své lidi, sledoval vždy každou stavbu osobně. K tomu, aby celý tento jmenovaný výčet mohl být postaven, by nestačila jen jeho neuvěřitelná pracovitost. Bez dobře fungující stavební kanceláře by jen těžko uspěl. Základ kanceláře, získaný tak nečekaně a šťastně od Šebka, značně zvelebil a rozšířil. Zaměstnával 19 architektů, takže posléze byl schopen, díky takto vybavené kanceláři a své neuvěřitelné pracovitosti, mít neustále rozestavěno a vyprojektováno více než padesát staveb najednou, a to často staveb nijak podřadného významu.
Na čas se vrátil do Vídně a seznámil se s hudebně velmi nadanou přítelkyní rodiny Antonína Dvořáka Zdeňkou Havelkovou, která se stala jeho druhou ženou. Poté se s ní vrátil do Lužan, kde přestavěl celý zámek do současné podoby inspirované italskou neorenesancí. Antonín Dvořák pro novou kapli zámku zkomponoval pozoruhodné hudební dílo známé jako Lužanská mše. Na zámku se Hlávkovi podařilo vytvořit útulné prostředí pro všechny hosty navštěvující Lužany. Jejich počet s jeho vzrůstajícím věhlasem mecenáše neustále přibýval. Šlo o zvučná jména předních osobností kulturních, vědeckých i politických kruhů.
Mecenášský věhlas získal svým dokonale promyšleným programem zaměřeným především na kulturu a vzdělanost českého národa. V Lužanech vznikl projekt založení České akademie věd a umění. Na jejím vzniku měla jeho finanční účast rozhodující podíl, přispěl totiž anonymně 200 000 zlatých a stal se prvním prezidentem akademie). Inicioval taky stavbu nové budovy Akademie výtvarných umění a mnohé další.
Díky jeho iniciativě vznikla i Hlávkova kolej, coby reakce na tíživou situaci chudších studentů, kteří v Praze těžko sháněli bydlení. Na svou dobu byly koleje velmi moderně vybaveny např. vlastní tělocvičnou, pekárnou, kuchyní, kde se vařilo a kde si každý mohl vzít tolik čerstvého chleba, kolik chtěl, čehož často využívali i mimokolejní studenti. Říká se, že své vlastní hospodyni odmítl zakoupit nový hrnec, ale vybavil nové koleje moderním a drahým měděným nádobím od Rotta. Někdy se objevuje i pojem „Hlávkovi rytíři“ – studenti totiž směli koleje užívat pod podmínkou, že ovládnou perfektně jeden cizí jazyk a umění šermu (údajně proto, aby se v případě nutnosti mohli bránit Němcům).
Hlávka hradil i první kompletní překlad Shakespearova díla, podporoval Julia Zeyera, Oskara Nedbala a jeho proslulé kvarteto a mnoho dalších
Čtyři roky před smrtí završil své mecenášské úsilí tím, že ve své poslední vůli 25. ledna 1904 ustanovuje (dětí nemaje) svým univerzálním dědicem nově založené Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových, které podle statutu přiloženého k závěti mělo být ustanoveno ihned, nejdéle však do dvou roků po jeho smrti.
Právnicky bylo Nadání tak dokonale vytvořeno, že přežilo jak totalitu nacismu, tak komunismu a do dnešních dnů plní nadace velkou část jeho odkazu. Jde o nejstarší nadaci s nepřerušenou kontinuitou v České republice.
Z Poslední vůle Josefa Hlávky
"Poroučeje toto se vší upřímnou oddaností a vší dobrou vůlí ku povznesení a sesílení národa Českého ustanovené "Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových" s veškerým jeho jměním, se všemi úkoly a účely do vůle Boží - v níž jedině žádoucí zdar a dosažitelný blahodárný výsledek jich spočívá - končím pln důvěry v Prozřetelnost Božskou a v sílu svého národa s úpěnlivou prosbou: Aby Nejvyšší Vládce nade všemi lidmi a národy vzal "Nadání" toto, jeho úkoly a cíle nejmilostivěji pod nejmocnější Svou ochranu, aby je chránil ode všeho zlého, nedal zahynouti jim zkázou."
V Lužanech, dne 25. ledna 1904
PhDr. Josef Hlávka,
t.č. president České Akademie
císaře Františka Josefa pro vědy,
slovesnost a umění v Praze,
co zůstavitel
("Má poslední vůle", str. 48)
Jan A. Novák:
Nadání má jediný ten úkol, aby po úhradě všech povinností... sedmdesáti procenty výnosu veškerou vědeckou, literární a uměleckou činnost národa českého podporovalo a učinilo výsledky této činnosti, jakož i výsledky veškeré vědecké činnosti světové, kulturnímu životu národu přístupnými, aby mohl z nich ve všech směrech výkonné své činnosti přímo těžiti," praví se v Hlávkově závěti. "V druhé řadě a sice podílem třicet procent snaživé a způsobilé studenty vysokých škol pražských podporovati tím způsobem, aby poskytnutím zaopatření se mohli plnou svou silou věnovati výhradně jen úplnému svému vzdělání, na kterém se jak jich vlastní tak i budoucnost celého národa zakládá..."
Student a zedník ve Vídni
Josef Hlávka už za svého života věnoval na vědu a kulturu bezmála půldruhého milionu tehdejších korun. Financoval školy, nemajetné studenty, vydávání knih - díky jeho příspěvku 15 000 zlatých mu vděčíme mimo jiné i za Myslbekovu sochu sv. Václava v Praze. Cestou závěti, v níž věnoval svůj celý několikamilionový majetek nadaci nesoucí jeho jméno, pak pomáhal i po smrti. A pomáhá stále, protože nadace díky dokonalé právní architektuře přečkala všechny dějinné zvraty. Přesto je Hlávka u nás znám mnohem méně než dlouhá řada jeho vlasteneckých současníků, jejichž skutečný přínos je buď problematický, nebo žádný.
Hlávka se narodil 15. února 1831 v Přešticích. Jeho otec byl úředník. Když rodina zjistila, že syn je nadaný, umožnila mu nejvyšší tehdy běžně dosažitelné vzdělání - počínaje gymnáziem v Klatovech, přes pražskou stavovskou reálku a polytechnický ústav až po věhlasnou Akademii výtvarných umění ve Vídni. Zatímco na české polytechnice se věnoval pozemnímu stavitelství, v hlavním městě monarchie se jeho oborem stala architektura.
Pro nijak zvlášť bohatou rodinu taková studia představovala nemalou zátěž, a tak si Hlávka přivydělával, jak to šlo. Mimo jiné i jako obyčejný zednický přidavač u stavitelské firmy vídeňského Čecha Františka Šebka. Jaksi mimochodem tady získal i výuční list zedníka. Sotva tehdy mohl tušit, že nelehká a zdánlivě podřadná práce způsobí šťastný obrat v jeho životě.
Darovaná firma
František Šebek měl dost příležitostí zjistit, že jeho někdejší zednický učeň, později zedník a nyní už i diplomovaný odborník, by mohl být pro jeho firmu velkým přínosem. Okamžitě po ukončení studií z něj udělal svého architekta a krátce na to ředitele celé stavební kanceláře.
V oněch časech ovšem nebyl skutečným odborníkem nikdo, kdo nepoznal, jak to v jeho branži chodí jinde ve světě. Roku 1856 Josef Hlávka obdržel cestovní stipendium, původně na dva roky, které mu však bylo ještě o rok prodlouženo. Využil příležitosti k cestě po jižní Evropě, Francii, Anglii a Německu. Po návratu do Vídně tu získal stavební koncesi - a spolu s ní i celou Šebkovu zavedenou firmu. Původní majitel se totiž rozhodl k odchodu na odpočinek a udělal při tom velkorysé a nepříliš obvyklé gesto: prosperující podnik se vším všudy a bez jakýchkoliv nároků na odměnu předal svému nejnadanějšímu zaměstnanci.
Brzy se ukázalo, že to bylo dobré rozhodnutí. Josef Hlávka obstál v tvrdé vídeňské konkurenci a už roku 1860 vyhrál soutěž na realizaci kostela Lazaristů podle plánů Friedricha Schmidta. Korektní průběh stavby mu vzápětí vynesl zakázku, o jaké se většině stavebníků mohlo jen zdát - monumentální novou dvorní operu ve Vídni, jejíž stavební náklady dosáhly na tehdejší dobu úctyhodných 6 milionů zlatých. Stavba trvala 8 let a Hlávkovi vynesla úspěch finanční i společenský. A především další prestižní zakázky od církevních a státních staveb až po soukromé domy. Celkem šlo o 142 objektů, v drtivé většině velkých reprezentačních budov.
Zámecký pán na invalidním vozíku
V českých zemích má Josef Hlávka jen jednu významnou stavbu: novogotickou zemskou porodnici v Praze. I proto možná je u nás tak málo známý. Ale může to mít i jiné důvody: na rozdíl od běžného "vlasteneckého" klišé Hlávkovi ani český původ nebránil v dosažení oslnivého úspěchu a mnoha vysokých poct ve Vídni i v zahraničí. Podařilo se mu to až fanaticky tvrdou prací a nekompromisní poctivostí - a to se v některých kruzích neodpouští.
Těch poct, titulů a funkcí bylo opravdu hodně. Hlávka byl členem rakouské ústřední komise pro zachování památek, členem Státní akademie výtvarných umění ve Vídni, držitelem titulu stavebního rady a laureátem celé řady rakouských státních vyznamenání. Později to dotáhl až na říšského poslance a doživotního člena vídeňské Panské sněmovny.
Roku 1866 koupil pro svou matku nedaleko rodných Přeštic rozlehlý velkostatek Lužany. Krátce na to si však intenzívní pracovní vypětí vyžádalo svou daň: Hlávka se zhroutil a ochrnul na obě nohy. Na radu lékařů odešel ve věku 38 let do ústraní právě do Lužan. Krátce na to ještě ke všemu zemřela jeho první žena Marie.
Ani v neblahé době, kdy byl upoutaný na invalidní vozík, Hlávka nezahálel. Důklad-ně přestavěl Lužanský zámek a udělal z něj centrum společenského života - málokdo z významných Čechů mohl Hlávkovo sídlo vynechat. Ochrnutý architekt začal zakládat nadace, podporovat umělce, vědce i nemajetné studenty, prosadil vznik několika vzdělávacích a osvětových institucí, stejně jako vydávání zahraniční literatury v češtině.
Roku 1887 se Josef Hlávka znovu oženil ze Zdeňkou Havelkovou, která jeho nadační snahy podporovala. Nemoc, která byla patrně nervového původu, zvolna ustupovala. Stavitel se vrátil k podnikání a politice a přesídlil z Lužan do Prahy, ale dobročinné úsilí neopustil. Právě naopak - ještě je zintenzívnil. Vyjmenovat všechny nadace, ceny a dary, kterými tehdy manželé Hlávkovi podpořili českou společnost, by bylo na předlouhý a poněkud nudný výčet. A z nekonečných sloupců cifer, na které to přišlo, by v přepočtu na dnešní ceny přecházel zrak. Jen namátkou: zřízení České Akademie - 200 000 zlatých do začátku a 20 000 zlatých ročně, založení České jubilejní nadace pro výtvarné umění - 100 000 zlatých, vysokoškolské studentské koleje - 150 000 zlatých...
Zdaleka největší dar národu ovšem představovala již zmíněná Nadace ("Nadání") Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových. Jejím základem bylo univerzální dědictví všech Hlávkových nemovitostí, firem i hotovosti, kromě toho stavitel ve své závěti předpokládal, že bude spolupracovat i s fondy, které založil už dřív. O čtyři roky později Hlávka umírá.
Závěť pochází z 25. ledna 1904, takže přišla v době, kdy svět žil prvními Nobelovými cenami. I proto občas bývá Josef Hlávka nazýván českým Nobelem. Není to ale moc přesné - hned z několika důvodů: Nobel na rozdíl od Hlávky nesledoval národní cíle a nepodporoval nadané studenty. Rozdíl je ale i v tom, že na Nobela svět nezapomněl, kdežto na Hlávku jeho národ málem ano.
Nadace s tuhým životem
"Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových" založil Josef Hlávka ve své závěti datované 25. ledna 1904, tedy již po smrti své druhé ženy Zdenky. Jména obou jeho zesnulých manželek také nadace nese. V závěti Hlávka nadaci odkázal veškerý svůj movitý i nemovitý majetek, který měl v tehdejší měně hodnotu 4 655 282 korun, 20 haléřů. V přepočtu na dnešní ceny se odhady pohybují mezi půl až dvěma miliardami korun. První velkou ranou pro nadaci byla světová válka a rozpad Rakouska-Uherska, mimo jiné proto, že část její podstaty představovaly vídeňské nemovitosti. Přesto až do roku 1939 dokázala zaopatřit 3,5 tisíce nemajetných studentů. Druhou velkou katastrofu představoval komunistický režim. Nadace sice jako jediná přežila velké rušení těchto institucí v roce 1953, hned vzápětí však byly zestátněny její nemovitosti. Úplnou nápravu nepřinesly ani restituce po roce 1989. Přesto "Nadání" dál finančně podporuje úspěšné vědce i nadané studenty, vypisuje stipendia, uděluje ceny a provozuje vydavatelskou činnost.