Aktivity

     Mnoho různých lidí z mnoha různých důvodů potřebuje od někoho pomoci. Jsou to lidé, kteří potřebují pomoc, aby jejich život byl šťastnější nebo také aby mohli vůbec přežít. Zde najdete příklady různorodé pravidelné pomoci, o které je dobré vědět, a kterou je vhodné se inspirovat.

Starost o druhé lidi je starostí o sebe i o svět.

Pomáhání není výmysl dnešní doby. Je hluboko zakořeněno v historickém vývoji lidstva a tedy v každém v nás. Vzájemná pomoc se během svého vývoje rozvíjela a to vždy v kontextu doby, v které lidé žili. Již od samotného počátku lidského života byl člověk odkázán na spolupráci a pomoc druhých. Proto také z pomáhání vychází lidská přirozenost, která má sociální povahu. Neboť kdyby v dávných dobách žil člověk sám, nepřežil by. Vše co člověk dělá, většinou činí v interakci s druhými lidmi. Z toho také vyplývá známé tvrzení, že člověk je tvor sociální a má neustálou potřebu sociálního kontaktu. 
V dřívějších dobách pomáhali lidem šamani, léčitelé, později rodinní lékaři, kněží, učitelé, kteří měli přirozenou autoritu a lidé je navštěvovali s žádostí o radu, prosbou o pomoc či o přímluvu v situacích, na které člověk nestačil vlastními silami.  Lidé si vždy pomáhali a pomáhání také bylo pro ně přirozeným jevem a důležitou mravní normou. Tato pomoc měla jako účinná hodnota vliv na zjemňování mezilidských vztahů a také byla „prevencí“ proti lhostejnosti, sobectví a sebestřednosti.
U kulturního člověka je pomáhání spojováno s mravní povinností. Pokud ji sám v sobě odepře, většinou cítí pocity studu či viny. Jeho vnitřní hlas mu říká, že by  měl jednat určitým způsobem, který je možná nejsprávnější. Někdy jej poslechne a je sám ze sebou vyrovnaný. Někdy se ale nakonec rozhodne pro jinou cestu a jedná jinak než mu vnitřní hlas říká. Pak se vnitřní hlas znovu objevuje ve formě svědomí a proto člověk cítí stud či vinu. Pocit viny je určitým strachem svědomí z toho, že jsem neudělal, co jsem udělat měl, nebo naopak z toho, že jsem udělal, co jsem udělat neměl. Jaro Křivohlavý  vysvětluje svědomí příkladem, který přirovnává k instinktu zvířat. Ta se kolikrát chovají tak, jak se chovají, díky vrozeným programům chování, dědičně podmíněným instinktům. Svědomí je však specifickým lidským jevem. Je vyššího řádu nežli instinkt. Týká se morální stránky chování. Mít tedy svědomí, znamená být člověkem. A obrazně řečeno je svědomí určitým druhem kompasu, který nám umožňuje orientovat se tam, kde není jiných, nám blízkým orientačních bodů. To poukazuje na to, že svědomí, pocity studu či viny jsou spojeny s morálkou, s morálním chováním a ta také do velké míry souvisí s pomáhající činností. Lidé se často zachovávají altruisticky právě proto, že si myslí, že je to morálně správné. Většina se snaží chovat dle morálních zásad, i když každý si asi někdy vzpomene na něco, co udělat opravdu neměl. Průzkumy dokazují , že lidé v kultuře, v níž vyrostli a žijí, obvykle dobře rozlišují dobré od zlého. Z toho, že právě jedním ze zdrojů altruismu u jedince jsou jeho morální závazky k okolí, vychází tzv. deontologická  koncepce. Člověka v jeho rozhodování ovlivňuje nejen důsledek tohoto rozhodnutí pro něj samotného, ale také jaké důsledky to bude mít na společenství, ve kterém se pohybuje. Pomáhání je tedy daleko více kulturní hodnotou než instinktivně naprogramovanou kvalitou emocí či projevem chování . Respekt k pomáhání je tedy dlouhodobě pěstovaný v našich duších.